Rozhovor s Davidem Možným pro Literární Noviny
V čísle 36/2005 vyšel v Literárních Novinách rozhovor s Davidem Možným, přinášíme plnou verzi bez následného redakčního krácení.
Líbí se mi prostor významů a snů
David Možný vystudoval výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě MU v Brně. V roce 2000 začal pracovat s počítačem a po několika videoinstalacích a praxi ve vjingu zaznamenal s videoklipem pro brněnskou kapelu Naše věc úspěch mezinárodního formátu. Jeho tvorbu lze bezpochyby považovat za špičku v umění nových médií nejen v České republice.
Před chvílí jsem měl možnost vidět výsledky tvé poslední práce. Mohl bys čtenářům Literárních novin přiblížit, o co jde?
S agenturou Dryco jsme dělali sérii prezentačních animací pro občanské sdružení Sananim, které pomáhá drogově závislým lidem. Šlo o osm přibližně dvouminutových vizuálů, úkolem kterých je informovat o činnosti tohoto sdružení a o službách, které nabízí.
Když do googlu zadám tvoje jméno, první odkaz vede k vítěznému videoklipu německého festivalu BitFilm - Virtual Soul Waste, který jsi vytvořil pro kapelu Naše Věc. Objevil se také v prestižní londýnské přehlídce OneDotZero. Jak tento klip vznikl?
Na začátku byla jednoduchá představa zmutovaného nábytku, což je fajn myšlenka, ale těžko realizovatelná ve fyzickém prostoru. Začal jsem tedy experimentovat s oskenovanými ofsetovými tisky interiérů a architektury. Zajímaly mě určité vizuální motivy, určitý způsob manipulace s nimi. Měl jsem úplně jasnou představu o atmosféře. V ten moment se ke mně dostala skladba Virtual Soul Waste od kapely Naše Věc. Přestože jsem na začátku uvažoval o delším filmu pro galerijní prostor, rozhodl jsem se pro formát videoklipu. Takže jsem se do toho pustil a začal na přesně vymezené ploše dvou minut a třiceti sekund vytvářet příběh. Najednou mi to šlo dohromady. Ta skladba se mi hodně líbila a zároveň se mi hodilo její pomalé tempo. Lákavé navíc bylo udělat klip pro hip-hopovou kapelu úplně jinak, než je zvykem.
I přes tenhle úspěch se obvykle bráníš označení „tvůrce klipů“. Jak bys sám sebe charakterizoval skrz svoji tvorbu?
Tvůrci videoklipů jsou poměrně specializovaná skupina autorů, kteří točí jeden klip za druhým. To má své výhody i nevýhody. Já jsem v zásadě autorem jediného hudebního klipu, na který ses mne ptal v předešlé otázce. Virtual Soul Waste pro mne byla první exkurze do tohoto žánru, použil jsem ho jako jednu z mnoha vzrušujících možností, které digitální tvorba nabízí. Je to můj oblíbený žánr – koneckonců i v televizi mě nejvíc baví klipy a reklamy.
Takže já se považuji za něco, co se označuje slovy „vizuální umělec“.
Jak široký je tvůj záběr?
Věnuji se digitálnímu videu – vytvářím tak pohyblivé obrazy, které je možné sledovat na nejrůznějších typech displejů. Obraz na displeji je jedna důležitá věc a druha zásadní je prostor prezentace. Pro mě je obecně otázka prostoru strašně důležitá, protože ovlivňuje od začátku výsledné obrazy. Dosud jsem pracoval v galerijních prostorech, kde jsem vytvářel videoinstalace; v divadle jsem dělal scénické projekce, v klubu na party párkrát vjing. Virtual Soul Waste se prezentuje v televizi i v kinosálech na festivalech digitálních filmů. Ale jsou tady i další prostory jako třeba prostor webu, displeje mobilních telefonů, architektura, informační panely ve veřejných prostorách…
Pojďme trochu do historie. Jak jsi začínal?
Dělal jsem výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě, protože v té době neexistovala FAVU. Byla to jediná brněnská „výtvarná škola“. Od začátku jsem věděl, že nebudu učit. Bavila mě kresba. Navíc jsem k tomu studoval češtinu, která moji práci hodně ovlivnila. Zajímala mě hlavně sémiotika – struktura jazykové komunikace, jazyk jako jedna z forem komunikace, jazykový stroj… no prostě klasika. Pak jsem školu skončil a začal vystavovat.
Kdy ses dostal k počítači?
V roce 1997 jsem byl na symposiu příznačně nazvaném O počátku, které pořádali Igor Hlavinka a Miloš Vojtěchovský v klášteře v Plasích. Byli tam dva kluci: jeden s počítačem a projektorem a druhý s gramofony. Ten s počítačem se jmenoval Scratch Eye – připravoval si vídžejské smyčky. Pracovali hlavně v noci, chodili jsme se na ne s Martinem Zetem koukat. Od té doby jsem ho neviděl, zajímalo by mě, co s ním je. V té samé době existovala stanice Viva2 a pořad „DJ vs VJ“, kde jsem viděl sety Berlin Labstyle, Coldcut, Giraffentoast. Myslím, že mě to tehdy hodně ovlivnilo. Pak jsem viděl galerijní videoinstalace a lidi, kteří mě fascinovali, jako třeba Chris Cunnigham, Steve McQueen, Bill Viola. A v té době už zlevnily počítače natolik, že jsem si jej mohl koupit. Byl jsem tím pádem schopen zpracovávat video. To byl rok 2000. Udělal jsem první videoinstalaci s názvem Heterotopie, protože mě hodně zajímalo video a prostor - klasický galerijní prostor, se kterým lze pracovat pomocí projektorů. Druhá instalace s názvem Shopping pro ostravskou, dnes již bohužel neexistující, galerii 761. To bylo v roce 2004 a pak jsem půl roku pracoval na Virtual Soul Waste. V té době jsem viděl věci od dalších skvělých autorů, jako jsou Jake Knight, Johnny Hardstaff, Shynola, H5 nebo Timo Schaedel. Ti mne utvrdili, že v tom, co dělám, nejsem sám.
Kdy sis uvědomil, že děláš video art?
Ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že v mém ateliéru zbyl jen stůl, židle a počítač…
Když jsem si PC koupil, nevěděl jsem o něm vůbec nic. Měl jsem štěstí, že kolega a kamarád David Kořínek mě tehdy do toho všeho zasvětil. Když jsem mu vysvětlil, o co mi jde, tak mi řekl, že potřebuju něco na střih. Tehdy to byl Ulead video studio. A něco na manipulaci, tedy AfterEffect, se kterým pracuji doteď. Ze začátku to bylo úmorné, protože jsem vůbec neznal systém počítače, šel jsem na to přesně z opačného konce, nejdřív jsem jakžtakž zvládl postprodukční software a teprve potom počítač jako takový.
Předtím jsem však měl docela přesnou představu o tom, co chci. Myslel jsem, že najdu někoho, kdo to udělá podle té moji představy. Ha, ha - nakonec jsem sám seděl u manuálů a učil se jak s programy zacházet.
Zmiňoval jsi autory, kteří tě ovlivnili, inspirovali k tvé tvorbě. Je někdo takový i mezi českými umělci?
Je hodně autorů, které mám velmi rád jako třeba Magdalena Jetelová, Jesper Alvaer, Kamera skura, Jiří Černický, Jan Nálevka, Kryštof Kintera a další a další, ale nemůžu říct, že by mě někdo z nich ovlivnil. Ty autory, kteří mne ovlivnili, jsem jmenoval dříve.
Co je tvým uměleckým nástrojem? Jak pracuješ?
Záleží na konkrétním projektu co je potřeba; stručně by se to dalo shrnout do slov počítač a jeho periferie.
U Virtual Soul Waste to byl skener a počítač. Při práci na Shoppingu mi zase významně pomohl fotograf David Židlický, který mi nafotil, co bylo třeba, v dostatečném rozlišení na klasicky materiál, který jsem potom digitalizoval, aby se s ním dalo pracovat v počítači. Já sám pracuji s digitální kamerou, ale v zásadě sedím pořád u počítače. Většinu věci jsem dosud vytvořil s pomoci After Effects, ale je tady i další software, který nabízí další možnosti. Používaný software výrazně ovlivňuje výstup. Myslím, že se dá mluvit o estetice flashe, photoshopu atd. Letos jsem například viděl několik nových filmů, které by nevypadaly tak, jak vypadají, bez softwaru firmy Realviz.
Jakou roli hraje ve tvojí tvorbě hudba?
Nedovedu si svoji tvorbu bez hudby přestavit. Líbí se mi, když animace a hudba vytvářejí dva paralelní příběhy. V prostoru mezi nimi se pohybují významy a sny. K mému PC musí být připojené silné reproduktory.
Je dřív hudba nebo animace?
V tom nejlepším případě vyrábíš animace, na které ti hudba sedne. Pak se začneš přizpůsobovat konkrétním motivům v hudbě. Proto se mi líbí Cunnighamovy klipy – perfektně pracuje se synchronizací obrazu a zvuku. Další, kdo takhle výborně pracuje, je třeba Michel Gondry: v klipu pro Kylie Minogue je jednoduchý kolovrátkový refrén, který se opakuje pětkrát dokola, takže v klipu chodí Kylie dokola po ulici, akorát při dalším opakování se znásobí, takže v závěru chodí pět Kylie po scéně – je to velice zábavné.
Já si každou hudbu, kterou používám, nejdřív zanalyzuju: jaké má bpm, jak jsou dlouhé loopy, jak jsou používány, jakou má ta skladba strukturu. Výborně se mi to učilo na Usual Suspects. Při vjingu v zásadě stačí vědět, jaké bude bpm a co se bude hrát. Alespoň co se mě týče - já totiž jsem dost mizerný VJ.
Vracíš se někdy ke svým pracím nebo jsou to pro tebe uzavřené kapitoly?
Ne v tom smyslu, že bych měnil hotové věci. Ale samozřejmě recykluji použité a vyrobené materiály. Jsou to koneckonců jen data.
U umění nových médií podobně jako kdysi v interaktivním umění vzniká často otázka, jestli je dílo ještě možné vystavovat v galeriích. Jak si ty představuješ ten styčný bod umělce a jeho publika?
Myslím, že jakýkoliv prostor, kde se může setkat umění s publikem, je tím styčným bodem. Je jedno, jestli to je galerie, ulice, komerční média nebo kino. Jasně – můžeme se bavit o dobrých a špatných místech – to je otázka uměleckého provozu. Nová média se dají výborně prezentovat v galeriích, ale jsou tady i jiné kanály, jako je třeba internet nebo různé festivaly. Zvláště existence festivalů, z těch českých Entermultimediale v Praze nebo Datatransfer a Zoom v Brně, je strašně důležitá pro tenhle obor. Setkávají se tam zajímaví lidé – je to fórum.
Nezdá se ti, že je v České republice takových akcí a projektů málo?
Moc toho tady není, to je fakt, ale myslím, že je to adekvátní velikosti tyhle země. Navíc, já si myslím, že to není ani tak otázka moc/málo, jako spíš „jak dobře“, „jak kvalitní“ . Nová média mají tendenci generovat obrovské množství materiálů v šedé zóně bezvýznamnosti.
Myslím, že těch akcí bude v brzké době víc, protože to lidi zajímá a je celkem jednoduché – vzhledem k povaze prezentovaných médií – je uspořádat. Jde o to, aby tady bylo několik opravdu kvalitních základních fór, která přitáhnou publikum a talenty. Myslím, že úplně přirozeně budou tyto fóra vznikat tam, kde jsou školy, které se vizuální kulturou zabývají, a budou zároveň do značné míry odrážet kvalitu těchto škol.
Já jsem měl letos příležitost účastnit se v Londýně prezentace českých videí v rámci festivalu OneDotZero, která se jmenovala Czech Style a kurátora jí dělal Tomáš Luňák. Jeho prezentace skvěle zapadla do celkového kontextu a lidi to bavilo.
Jsou krajiny, jako třeba Slovinsko, které jsou mnohem menší a kultura nových médií je tam rozvinutější.
Asi mají lepší školy, víc peněz, lepší kontakty se světem…
Některá malá nebo vzdálená místa jako je třeba Bukurešť nebo Jekaterinburg se velmi rychle zorientují a díky novým médiím vzdálenost od center velice rychle vykompenzují.
Loni jsi spolu s dalšími českými multimediálními umělci cestoval do Bukurešti. Důvodem cesty byla výstava s názvem Frisbee. Co bylo jejím cílem?
Frisbee je přehlídka současného českého videoartu a nových médií, jejímž kurátorem je František Kowolowski z brněnského Domu umění. Je v ní zastoupeno sedmnáct autorů z Čech, kteří pracují s videem. Ta výstava byla připravena pro muzeum moderního umění (MNAC) v Bukurešti, což je nově vybudovaná velkoryse koncipována kunsthalle v jedné z nejšílenějších staveb na světě – v budově bývalého Ceauceskova paláce – nádhera!
V Bukurešti se to odehrálo jednak díky skvělé spolupráci s Českým kulturním centrem a jednak protože nám nabídli dostatečnou techniku na uspořádání takto koncipované výstavy. Frisbee se letos díky péči kurátora Radka Váni představilo i v Amsterdamu a v únoru 2006 proběhne v Brně v Domě pánů z Kunštátu. Jedna z důležitých myšlenek výstavy Frisbee je její variabilnost - v Brně v roce 2006 bude mít jinou podobu než v roce 2004 v Bukurešti.
Je to svého druhu jediný projekt, který prezentuje kolektivně autory pracující s pohyblivými obrazy. Proto jsme do toho s kurátorem Františkem Kowolovskim šli.
Mají nová média v galerijních prostorech nějaká svá specifika?
To je spíš otázka pro teoretika umění. Pro mě je největším specifikem výrazná technická náročnost. Sehnat galerii s dostatečným množstvím silných projektorů, výkonných počítačů atd. Další rozdíl je v návštěvnosti, a to jsme zase u otázky prostoru. Když pustíš video v galerii, tak přijde pár lidí – když ho prezentuješ na festivalu, tak lidi stojí frontu na lístky. Myslím, že je to tak v pořádku, ale nevím, čím to je.
V dubnu tohoto roku se v Brně konala přehlídka českého a slovenského vjingu pod názvem VJ MORE THEN DJ. Jde o de facto jedinou akci svého druhu v České republice a na Slovensku. Cítíš tady v oblasti vjingu nějaké nedostatky?
Právě to, že je to jediná akce. Tahle byla dobře koncipovaná, ale mělo by jich být víc. Takovéto akce se musí opakovat. Jednak proto aby se VJs setkali, poznali se a vytvořili tak potřebné fórum, které to posune dál. A taky proto, aby si lidé mohli dobrý vjing užít častěji.
Myslím, že česká scéna čeká na lidi formátu D-Fuse nebo The Light Surgeons.
Kultura nových médií, potažmo jakákoli kultura se dnes potýká s pojmy jako copy&paste, remix nebo sampling. Je ti tenhle přístup blízký nebo jsou všechny složky tvé tvorby tvoje vlastní?
Bez samplování bych neměl co poslouchat… Drtivá většina hudby, kterou poslouchám, vznikla remixováním, samplováním, citací nebo používáním odkazů. Takže je mi to blízké. Já ale většinou sampluji z vlastní tvorby. Na druhou stranu VJ sety, které jsem dělal pro performery z Vítrholc, jsou postaveny pouze na samplech z televize a internetu. Myslím si, že je to prostě legitimní způsob tvorby.
Jak by jsi definoval tu hranici mezi „tohle vzít“ a „tohle už ne“?
Tak to je otázka spíš pro právníka. Já jako autor, který pracuje s daty, se cítím svobodný použít cokoliv, co uznám za vhodné, nutné, smysluplné. Myslím, že můj názor vychází ze samotné povahy dat.
Právě pro tvůj klip ke Virtual Soul Waste a tvou poslední práci pro Sananim jsou totiž příznačné samply z estetiky osmdesátych let. Máš v plánu rozvíjet svoji tvorbu tímhle směrem?
Estetiku osmdesátých let zná každy, proto jsem ji použil. Šlo mi hlavně o tu všednost – použít něco, co každý důvěrně zná a dá se do toho něco podsunout. V případě Virtual Soul Waste to byl pocit „no way out“ – takové luxusní kataklyzma. Myslím, že v Hamburku to vyhrálo, protože jak jsem zjistil, celý Hamburg vypadá, jako by vypadl z mého klipu. Je mi to velmi blízké. Určitě se to nějak objeví, ale vůbec netuším jak. Možná si udělám řidičák a koupím si Forda Cortinu.
V dnešní době díky internetu zažívá rozmach, byť již má svoji historii, tzv. angažované umění. Co si představíš pod tímto pojmem?
Já si představím Gumu Guar. To jsou 3 kluci z Prahy, kteří se zrovna letos prezentují na II. Pražském bienále. Politická angažovanost je jádrem jejich tvorby. Používají velmi jednoduchou a přímou vizuální řeč. Nedílnou součástí jejich tvorby je i vlastní hudba a vjing. Navíc člen skupiny Milan Mikuláštík je asi největší znalec béčkových hororů v týhle zemi.
Měl jsi někdy nutkání angažovat své umění ve prospěch zviditelnění nějakých světských problémů?
Samozřejmě, neustále.
A dělal jsi něco?
Myslím, že ani ne. No vlastně teď mě napadá – nedávno jsem při protestu proti násilí na Czechteku vezl na kole angažovaný transparent a někdo mi v průchodu u MF Dnes propíchl duši.
Zmiňoval jsi svůj projekt Shopping. A co se v něm jedná?
Shopping je galerijní instalace vytvořená z velkoformátové panoramatické fotografie centrálního prostoru supermarketu Tesco a dvou velkoplošných synchronních videoprojekci, na kterých je záznam ze dvou kamer, které tímtéž prostorem projíždějí ve výši nákupního vozíku. Instalace je postavena na kontrastu sterilní – jakoby zmrazené – fotografie prostoru a zběsile ubíhající videoprojekce. Účinek je v případě těch projekcí velice fyzický a v případě fotografie lehce psychedelický. Tělo a mysl. A věci, spousty věcí – je to prostředí, které každý velice dobře zná, nic exotického. Není to o nakupování, je to o zvláštním prostoru na okraji města. Je to trochu jako diskotéka pro marťany.
Když se to ale vezme formálně, parazituješ na korporátní identitě tohoto obchodního řetězce, což je jedna z charakteristik culture jammingu. Co ti tenhle pojem říká?
Tesco jsem použil, protože se mi nejvíc líbilo. Kdyby měl nějaký obchodní dům větší a čitelnější prostory, jdu tam. Snažil jsem se co nejpečlivěji vyhnout jakýmkoliv sociálním komentářům a kontextům. Proto na tě fotografii v lightboxu nejsou žádní lidé, to je jediný drobný posun v realitě, jinak je úplně všechno na svých místech. A ta červenomodrobílá estetika výrobku „VÝHODNÝ NÁKUP“! Výborně se dala použít na všechny grafické materiály spojené s mou instalací.
Jak jsi se dostal k práci pro Národní divadlo v Brně a co bylo jejím předmětem?
Šlo o hru Adam Geist, kterou napsala současná německá autorka Dea Loherová. Linda Dostálková jako scénografka postavila minimalistickou scénu s tím, že její součástí bude velké plátno, na které se budou promítat animace – s tím mě oslovila. Projekce pak hraje důležitou roli v některých obrazech a spolu s hudbou dotváří prostor. Hra měla i svoji autorskou hudbu. S jejím tvůrcem Davidem Smečkou se mi hrozně dobře spolupracovalo. V poslední fázi jsme si vyměnili nejmíň 40 CD s pracovními verzemi. Byla to jedna z nejpříjemnějších prací v tomto roce.
Často jsi spojován s básnickým sdružením Vítrholc. V čem spočívá toto tvoje působení?
Vítrholc je jedna crew - jsou to performeři, kteří dělají hudbu, do ní deklamují vlastní texty a chvílemi masivně zpívají – já do toho na ně promítám obrázky. Je to takové postmoderní melodrama.
Na FSS MU v Brně přednášíš na téma Videopostprodukce a speciální efekty. Jací jsou dnešní studenti?
To já zatím ještě moc nevím. Zatím jsem tam jenom rok. Ale obecně si myslím, že je to výborná platforma. Ty lidi to zajímá. Vždycky se tam najde někdo, kdo má talent.
Který umělecký projekt tě v poslední době zaujal?
Frederico Diaz a jeho projekt Sakura. Je to nová instalace duchovního otce projektu E-area. Ve dvouminutové projekci se prostřednictvím bílého prostoru zabývá paradoxním vztahem lidí ke globálním technologiím.
Co plánuješ v nejbližší době?
Rozhodně zůstanu u videa. Teď bych chtěl zkoumat novou technologii HDV, která posunuje dosavadní normu PAL do oblasti historických pojmů.
Palo Fabuš, LtN 36/2005
Líbí se mi prostor významů a snů
David Možný vystudoval výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě MU v Brně. V roce 2000 začal pracovat s počítačem a po několika videoinstalacích a praxi ve vjingu zaznamenal s videoklipem pro brněnskou kapelu Naše věc úspěch mezinárodního formátu. Jeho tvorbu lze bezpochyby považovat za špičku v umění nových médií nejen v České republice.
Před chvílí jsem měl možnost vidět výsledky tvé poslední práce. Mohl bys čtenářům Literárních novin přiblížit, o co jde?
S agenturou Dryco jsme dělali sérii prezentačních animací pro občanské sdružení Sananim, které pomáhá drogově závislým lidem. Šlo o osm přibližně dvouminutových vizuálů, úkolem kterých je informovat o činnosti tohoto sdružení a o službách, které nabízí.
Když do googlu zadám tvoje jméno, první odkaz vede k vítěznému videoklipu německého festivalu BitFilm - Virtual Soul Waste, který jsi vytvořil pro kapelu Naše Věc. Objevil se také v prestižní londýnské přehlídce OneDotZero. Jak tento klip vznikl?
Na začátku byla jednoduchá představa zmutovaného nábytku, což je fajn myšlenka, ale těžko realizovatelná ve fyzickém prostoru. Začal jsem tedy experimentovat s oskenovanými ofsetovými tisky interiérů a architektury. Zajímaly mě určité vizuální motivy, určitý způsob manipulace s nimi. Měl jsem úplně jasnou představu o atmosféře. V ten moment se ke mně dostala skladba Virtual Soul Waste od kapely Naše Věc. Přestože jsem na začátku uvažoval o delším filmu pro galerijní prostor, rozhodl jsem se pro formát videoklipu. Takže jsem se do toho pustil a začal na přesně vymezené ploše dvou minut a třiceti sekund vytvářet příběh. Najednou mi to šlo dohromady. Ta skladba se mi hodně líbila a zároveň se mi hodilo její pomalé tempo. Lákavé navíc bylo udělat klip pro hip-hopovou kapelu úplně jinak, než je zvykem.
I přes tenhle úspěch se obvykle bráníš označení „tvůrce klipů“. Jak bys sám sebe charakterizoval skrz svoji tvorbu?
Tvůrci videoklipů jsou poměrně specializovaná skupina autorů, kteří točí jeden klip za druhým. To má své výhody i nevýhody. Já jsem v zásadě autorem jediného hudebního klipu, na který ses mne ptal v předešlé otázce. Virtual Soul Waste pro mne byla první exkurze do tohoto žánru, použil jsem ho jako jednu z mnoha vzrušujících možností, které digitální tvorba nabízí. Je to můj oblíbený žánr – koneckonců i v televizi mě nejvíc baví klipy a reklamy.
Takže já se považuji za něco, co se označuje slovy „vizuální umělec“.
Jak široký je tvůj záběr?
Věnuji se digitálnímu videu – vytvářím tak pohyblivé obrazy, které je možné sledovat na nejrůznějších typech displejů. Obraz na displeji je jedna důležitá věc a druha zásadní je prostor prezentace. Pro mě je obecně otázka prostoru strašně důležitá, protože ovlivňuje od začátku výsledné obrazy. Dosud jsem pracoval v galerijních prostorech, kde jsem vytvářel videoinstalace; v divadle jsem dělal scénické projekce, v klubu na party párkrát vjing. Virtual Soul Waste se prezentuje v televizi i v kinosálech na festivalech digitálních filmů. Ale jsou tady i další prostory jako třeba prostor webu, displeje mobilních telefonů, architektura, informační panely ve veřejných prostorách…
Pojďme trochu do historie. Jak jsi začínal?
Dělal jsem výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě, protože v té době neexistovala FAVU. Byla to jediná brněnská „výtvarná škola“. Od začátku jsem věděl, že nebudu učit. Bavila mě kresba. Navíc jsem k tomu studoval češtinu, která moji práci hodně ovlivnila. Zajímala mě hlavně sémiotika – struktura jazykové komunikace, jazyk jako jedna z forem komunikace, jazykový stroj… no prostě klasika. Pak jsem školu skončil a začal vystavovat.
Kdy ses dostal k počítači?
V roce 1997 jsem byl na symposiu příznačně nazvaném O počátku, které pořádali Igor Hlavinka a Miloš Vojtěchovský v klášteře v Plasích. Byli tam dva kluci: jeden s počítačem a projektorem a druhý s gramofony. Ten s počítačem se jmenoval Scratch Eye – připravoval si vídžejské smyčky. Pracovali hlavně v noci, chodili jsme se na ne s Martinem Zetem koukat. Od té doby jsem ho neviděl, zajímalo by mě, co s ním je. V té samé době existovala stanice Viva2 a pořad „DJ vs VJ“, kde jsem viděl sety Berlin Labstyle, Coldcut, Giraffentoast. Myslím, že mě to tehdy hodně ovlivnilo. Pak jsem viděl galerijní videoinstalace a lidi, kteří mě fascinovali, jako třeba Chris Cunnigham, Steve McQueen, Bill Viola. A v té době už zlevnily počítače natolik, že jsem si jej mohl koupit. Byl jsem tím pádem schopen zpracovávat video. To byl rok 2000. Udělal jsem první videoinstalaci s názvem Heterotopie, protože mě hodně zajímalo video a prostor - klasický galerijní prostor, se kterým lze pracovat pomocí projektorů. Druhá instalace s názvem Shopping pro ostravskou, dnes již bohužel neexistující, galerii 761. To bylo v roce 2004 a pak jsem půl roku pracoval na Virtual Soul Waste. V té době jsem viděl věci od dalších skvělých autorů, jako jsou Jake Knight, Johnny Hardstaff, Shynola, H5 nebo Timo Schaedel. Ti mne utvrdili, že v tom, co dělám, nejsem sám.
Kdy sis uvědomil, že děláš video art?
Ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že v mém ateliéru zbyl jen stůl, židle a počítač…
Když jsem si PC koupil, nevěděl jsem o něm vůbec nic. Měl jsem štěstí, že kolega a kamarád David Kořínek mě tehdy do toho všeho zasvětil. Když jsem mu vysvětlil, o co mi jde, tak mi řekl, že potřebuju něco na střih. Tehdy to byl Ulead video studio. A něco na manipulaci, tedy AfterEffect, se kterým pracuji doteď. Ze začátku to bylo úmorné, protože jsem vůbec neznal systém počítače, šel jsem na to přesně z opačného konce, nejdřív jsem jakžtakž zvládl postprodukční software a teprve potom počítač jako takový.
Předtím jsem však měl docela přesnou představu o tom, co chci. Myslel jsem, že najdu někoho, kdo to udělá podle té moji představy. Ha, ha - nakonec jsem sám seděl u manuálů a učil se jak s programy zacházet.
Zmiňoval jsi autory, kteří tě ovlivnili, inspirovali k tvé tvorbě. Je někdo takový i mezi českými umělci?
Je hodně autorů, které mám velmi rád jako třeba Magdalena Jetelová, Jesper Alvaer, Kamera skura, Jiří Černický, Jan Nálevka, Kryštof Kintera a další a další, ale nemůžu říct, že by mě někdo z nich ovlivnil. Ty autory, kteří mne ovlivnili, jsem jmenoval dříve.
Co je tvým uměleckým nástrojem? Jak pracuješ?
Záleží na konkrétním projektu co je potřeba; stručně by se to dalo shrnout do slov počítač a jeho periferie.
U Virtual Soul Waste to byl skener a počítač. Při práci na Shoppingu mi zase významně pomohl fotograf David Židlický, který mi nafotil, co bylo třeba, v dostatečném rozlišení na klasicky materiál, který jsem potom digitalizoval, aby se s ním dalo pracovat v počítači. Já sám pracuji s digitální kamerou, ale v zásadě sedím pořád u počítače. Většinu věci jsem dosud vytvořil s pomoci After Effects, ale je tady i další software, který nabízí další možnosti. Používaný software výrazně ovlivňuje výstup. Myslím, že se dá mluvit o estetice flashe, photoshopu atd. Letos jsem například viděl několik nových filmů, které by nevypadaly tak, jak vypadají, bez softwaru firmy Realviz.
Jakou roli hraje ve tvojí tvorbě hudba?
Nedovedu si svoji tvorbu bez hudby přestavit. Líbí se mi, když animace a hudba vytvářejí dva paralelní příběhy. V prostoru mezi nimi se pohybují významy a sny. K mému PC musí být připojené silné reproduktory.
Je dřív hudba nebo animace?
V tom nejlepším případě vyrábíš animace, na které ti hudba sedne. Pak se začneš přizpůsobovat konkrétním motivům v hudbě. Proto se mi líbí Cunnighamovy klipy – perfektně pracuje se synchronizací obrazu a zvuku. Další, kdo takhle výborně pracuje, je třeba Michel Gondry: v klipu pro Kylie Minogue je jednoduchý kolovrátkový refrén, který se opakuje pětkrát dokola, takže v klipu chodí Kylie dokola po ulici, akorát při dalším opakování se znásobí, takže v závěru chodí pět Kylie po scéně – je to velice zábavné.
Já si každou hudbu, kterou používám, nejdřív zanalyzuju: jaké má bpm, jak jsou dlouhé loopy, jak jsou používány, jakou má ta skladba strukturu. Výborně se mi to učilo na Usual Suspects. Při vjingu v zásadě stačí vědět, jaké bude bpm a co se bude hrát. Alespoň co se mě týče - já totiž jsem dost mizerný VJ.
Vracíš se někdy ke svým pracím nebo jsou to pro tebe uzavřené kapitoly?
Ne v tom smyslu, že bych měnil hotové věci. Ale samozřejmě recykluji použité a vyrobené materiály. Jsou to koneckonců jen data.
U umění nových médií podobně jako kdysi v interaktivním umění vzniká často otázka, jestli je dílo ještě možné vystavovat v galeriích. Jak si ty představuješ ten styčný bod umělce a jeho publika?
Myslím, že jakýkoliv prostor, kde se může setkat umění s publikem, je tím styčným bodem. Je jedno, jestli to je galerie, ulice, komerční média nebo kino. Jasně – můžeme se bavit o dobrých a špatných místech – to je otázka uměleckého provozu. Nová média se dají výborně prezentovat v galeriích, ale jsou tady i jiné kanály, jako je třeba internet nebo různé festivaly. Zvláště existence festivalů, z těch českých Entermultimediale v Praze nebo Datatransfer a Zoom v Brně, je strašně důležitá pro tenhle obor. Setkávají se tam zajímaví lidé – je to fórum.
Nezdá se ti, že je v České republice takových akcí a projektů málo?
Moc toho tady není, to je fakt, ale myslím, že je to adekvátní velikosti tyhle země. Navíc, já si myslím, že to není ani tak otázka moc/málo, jako spíš „jak dobře“, „jak kvalitní“ . Nová média mají tendenci generovat obrovské množství materiálů v šedé zóně bezvýznamnosti.
Myslím, že těch akcí bude v brzké době víc, protože to lidi zajímá a je celkem jednoduché – vzhledem k povaze prezentovaných médií – je uspořádat. Jde o to, aby tady bylo několik opravdu kvalitních základních fór, která přitáhnou publikum a talenty. Myslím, že úplně přirozeně budou tyto fóra vznikat tam, kde jsou školy, které se vizuální kulturou zabývají, a budou zároveň do značné míry odrážet kvalitu těchto škol.
Já jsem měl letos příležitost účastnit se v Londýně prezentace českých videí v rámci festivalu OneDotZero, která se jmenovala Czech Style a kurátora jí dělal Tomáš Luňák. Jeho prezentace skvěle zapadla do celkového kontextu a lidi to bavilo.
Jsou krajiny, jako třeba Slovinsko, které jsou mnohem menší a kultura nových médií je tam rozvinutější.
Asi mají lepší školy, víc peněz, lepší kontakty se světem…
Některá malá nebo vzdálená místa jako je třeba Bukurešť nebo Jekaterinburg se velmi rychle zorientují a díky novým médiím vzdálenost od center velice rychle vykompenzují.
Loni jsi spolu s dalšími českými multimediálními umělci cestoval do Bukurešti. Důvodem cesty byla výstava s názvem Frisbee. Co bylo jejím cílem?
Frisbee je přehlídka současného českého videoartu a nových médií, jejímž kurátorem je František Kowolowski z brněnského Domu umění. Je v ní zastoupeno sedmnáct autorů z Čech, kteří pracují s videem. Ta výstava byla připravena pro muzeum moderního umění (MNAC) v Bukurešti, což je nově vybudovaná velkoryse koncipována kunsthalle v jedné z nejšílenějších staveb na světě – v budově bývalého Ceauceskova paláce – nádhera!
V Bukurešti se to odehrálo jednak díky skvělé spolupráci s Českým kulturním centrem a jednak protože nám nabídli dostatečnou techniku na uspořádání takto koncipované výstavy. Frisbee se letos díky péči kurátora Radka Váni představilo i v Amsterdamu a v únoru 2006 proběhne v Brně v Domě pánů z Kunštátu. Jedna z důležitých myšlenek výstavy Frisbee je její variabilnost - v Brně v roce 2006 bude mít jinou podobu než v roce 2004 v Bukurešti.
Je to svého druhu jediný projekt, který prezentuje kolektivně autory pracující s pohyblivými obrazy. Proto jsme do toho s kurátorem Františkem Kowolovskim šli.
Mají nová média v galerijních prostorech nějaká svá specifika?
To je spíš otázka pro teoretika umění. Pro mě je největším specifikem výrazná technická náročnost. Sehnat galerii s dostatečným množstvím silných projektorů, výkonných počítačů atd. Další rozdíl je v návštěvnosti, a to jsme zase u otázky prostoru. Když pustíš video v galerii, tak přijde pár lidí – když ho prezentuješ na festivalu, tak lidi stojí frontu na lístky. Myslím, že je to tak v pořádku, ale nevím, čím to je.
V dubnu tohoto roku se v Brně konala přehlídka českého a slovenského vjingu pod názvem VJ MORE THEN DJ. Jde o de facto jedinou akci svého druhu v České republice a na Slovensku. Cítíš tady v oblasti vjingu nějaké nedostatky?
Právě to, že je to jediná akce. Tahle byla dobře koncipovaná, ale mělo by jich být víc. Takovéto akce se musí opakovat. Jednak proto aby se VJs setkali, poznali se a vytvořili tak potřebné fórum, které to posune dál. A taky proto, aby si lidé mohli dobrý vjing užít častěji.
Myslím, že česká scéna čeká na lidi formátu D-Fuse nebo The Light Surgeons.
Kultura nových médií, potažmo jakákoli kultura se dnes potýká s pojmy jako copy&paste, remix nebo sampling. Je ti tenhle přístup blízký nebo jsou všechny složky tvé tvorby tvoje vlastní?
Bez samplování bych neměl co poslouchat… Drtivá většina hudby, kterou poslouchám, vznikla remixováním, samplováním, citací nebo používáním odkazů. Takže je mi to blízké. Já ale většinou sampluji z vlastní tvorby. Na druhou stranu VJ sety, které jsem dělal pro performery z Vítrholc, jsou postaveny pouze na samplech z televize a internetu. Myslím si, že je to prostě legitimní způsob tvorby.
Jak by jsi definoval tu hranici mezi „tohle vzít“ a „tohle už ne“?
Tak to je otázka spíš pro právníka. Já jako autor, který pracuje s daty, se cítím svobodný použít cokoliv, co uznám za vhodné, nutné, smysluplné. Myslím, že můj názor vychází ze samotné povahy dat.
Právě pro tvůj klip ke Virtual Soul Waste a tvou poslední práci pro Sananim jsou totiž příznačné samply z estetiky osmdesátych let. Máš v plánu rozvíjet svoji tvorbu tímhle směrem?
Estetiku osmdesátých let zná každy, proto jsem ji použil. Šlo mi hlavně o tu všednost – použít něco, co každý důvěrně zná a dá se do toho něco podsunout. V případě Virtual Soul Waste to byl pocit „no way out“ – takové luxusní kataklyzma. Myslím, že v Hamburku to vyhrálo, protože jak jsem zjistil, celý Hamburg vypadá, jako by vypadl z mého klipu. Je mi to velmi blízké. Určitě se to nějak objeví, ale vůbec netuším jak. Možná si udělám řidičák a koupím si Forda Cortinu.
V dnešní době díky internetu zažívá rozmach, byť již má svoji historii, tzv. angažované umění. Co si představíš pod tímto pojmem?
Já si představím Gumu Guar. To jsou 3 kluci z Prahy, kteří se zrovna letos prezentují na II. Pražském bienále. Politická angažovanost je jádrem jejich tvorby. Používají velmi jednoduchou a přímou vizuální řeč. Nedílnou součástí jejich tvorby je i vlastní hudba a vjing. Navíc člen skupiny Milan Mikuláštík je asi největší znalec béčkových hororů v týhle zemi.
Měl jsi někdy nutkání angažovat své umění ve prospěch zviditelnění nějakých světských problémů?
Samozřejmě, neustále.
A dělal jsi něco?
Myslím, že ani ne. No vlastně teď mě napadá – nedávno jsem při protestu proti násilí na Czechteku vezl na kole angažovaný transparent a někdo mi v průchodu u MF Dnes propíchl duši.
Zmiňoval jsi svůj projekt Shopping. A co se v něm jedná?
Shopping je galerijní instalace vytvořená z velkoformátové panoramatické fotografie centrálního prostoru supermarketu Tesco a dvou velkoplošných synchronních videoprojekci, na kterých je záznam ze dvou kamer, které tímtéž prostorem projíždějí ve výši nákupního vozíku. Instalace je postavena na kontrastu sterilní – jakoby zmrazené – fotografie prostoru a zběsile ubíhající videoprojekce. Účinek je v případě těch projekcí velice fyzický a v případě fotografie lehce psychedelický. Tělo a mysl. A věci, spousty věcí – je to prostředí, které každý velice dobře zná, nic exotického. Není to o nakupování, je to o zvláštním prostoru na okraji města. Je to trochu jako diskotéka pro marťany.
Když se to ale vezme formálně, parazituješ na korporátní identitě tohoto obchodního řetězce, což je jedna z charakteristik culture jammingu. Co ti tenhle pojem říká?
Tesco jsem použil, protože se mi nejvíc líbilo. Kdyby měl nějaký obchodní dům větší a čitelnější prostory, jdu tam. Snažil jsem se co nejpečlivěji vyhnout jakýmkoliv sociálním komentářům a kontextům. Proto na tě fotografii v lightboxu nejsou žádní lidé, to je jediný drobný posun v realitě, jinak je úplně všechno na svých místech. A ta červenomodrobílá estetika výrobku „VÝHODNÝ NÁKUP“! Výborně se dala použít na všechny grafické materiály spojené s mou instalací.
Jak jsi se dostal k práci pro Národní divadlo v Brně a co bylo jejím předmětem?
Šlo o hru Adam Geist, kterou napsala současná německá autorka Dea Loherová. Linda Dostálková jako scénografka postavila minimalistickou scénu s tím, že její součástí bude velké plátno, na které se budou promítat animace – s tím mě oslovila. Projekce pak hraje důležitou roli v některých obrazech a spolu s hudbou dotváří prostor. Hra měla i svoji autorskou hudbu. S jejím tvůrcem Davidem Smečkou se mi hrozně dobře spolupracovalo. V poslední fázi jsme si vyměnili nejmíň 40 CD s pracovními verzemi. Byla to jedna z nejpříjemnějších prací v tomto roce.
Často jsi spojován s básnickým sdružením Vítrholc. V čem spočívá toto tvoje působení?
Vítrholc je jedna crew - jsou to performeři, kteří dělají hudbu, do ní deklamují vlastní texty a chvílemi masivně zpívají – já do toho na ně promítám obrázky. Je to takové postmoderní melodrama.
Na FSS MU v Brně přednášíš na téma Videopostprodukce a speciální efekty. Jací jsou dnešní studenti?
To já zatím ještě moc nevím. Zatím jsem tam jenom rok. Ale obecně si myslím, že je to výborná platforma. Ty lidi to zajímá. Vždycky se tam najde někdo, kdo má talent.
Který umělecký projekt tě v poslední době zaujal?
Frederico Diaz a jeho projekt Sakura. Je to nová instalace duchovního otce projektu E-area. Ve dvouminutové projekci se prostřednictvím bílého prostoru zabývá paradoxním vztahem lidí ke globálním technologiím.
Co plánuješ v nejbližší době?
Rozhodně zůstanu u videa. Teď bych chtěl zkoumat novou technologii HDV, která posunuje dosavadní normu PAL do oblasti historických pojmů.
Palo Fabuš, LtN 36/2005
posted by AdaMM at Sobota, září 10, 2005
11 comments
